Na co jsou tu politici

Na co jsou tu politici

Lidi mají často za to, že jsou politici zbyteční. A to není ještě ten nejhorší případ, protože jsou tady i lidi, podle kterých jsou politici horší než zbyteční, podle kterých jsou jenom na škodu a bylo by lepší, kdyby tady snad raději ani nebyli. Ale i když to vypadá takhle, přece jenom politiky v každé zemi potřebujeme. Ne proto, aby vydávali nesmyslná rozhodnutí, flákali se nebo dokonce uměli jenom krást, ale proto, že je v každé zemi nutné, aby někdo uvedený stát zastupoval a aby koordinoval práci těch lidí dole. Aby tu nepanoval chaos v ekonomice a dalších oborech, aby někdo nastavoval pravidla a zaručoval jejich splňování, prostě aby všechno nějak fungovalo.možnost volby

Politika každé země je tedy důležitá. A že někdy nefunguje? Jistě, na vině můžou být i oni politici, kteří prostě někdy dělají chyby a někdy dokonce i lumpárny, ale zrovna tak za složitou situaci můžou někdy i objektivní příčiny, které lidé nedokážou ovlivnit, a vlastně i voliči, pokud zvolí špatné politiky a nezasazují se o jejich odvolání, když takoví politici nejsou žádoucí.

A tak by měli lidi dbát na to, aby všechno fungovalo tak, jak to očekávají. I když to nebude nikdy dokonalé, protože je každý volič jiný a chce něco jiného, i když se musí akceptovat jisté kompromisy, nemělo by se politikům nikdy ustupovat a slevovat. Lidi, kteří politiky zvolili, by měli žádat plnění volebních slibů a stranických programů. Jenom tak se dá zlepšit situace, která není často ani trochu dobrá.obrázek politika

A to platí i u nás. Kdyby se lidi do vlády pořádně opřeli, neměli bychom v uplynulé době tolik omezení, politici by se nám nesmáli do očí, když schvalovali zákazy, o kterých předem věděli, že jim je soud zakáže, neměli bychom tak obrovský státní dluh. A mnohem déle bychom neměli ani ty, kdo parazitují na sociálním systému, protože kdyby je politici vzali u huby, museli by jít i sociálně slabí pracovat. Neváleli by se doma.

A ani politici by se neváleli. A lidi by jim nezáviděli jejich velké platy.

Balkánci se ženou do Unie

Balkánci se ženou do Unie

Již od roku 1999 se státy bývalé Jugoslávie snaží plnit Kodaňská kritéria nezbytná pro vstup do Evropské Unie. Přesněji se jedná o Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Albánii, Severní Makedonii a Černou Horu. Mezi potenciální kandidáty ovšem můžeme počítat také Kosovo, jež roku 2008 vyhlásilo svou nezávislost. Každý krok má svá pro a proti a ani tento případ není výjimkou. Je samozřejmé, že pro tyto kandidáty je přijetí prioritou, jelikož budou moci čerpat z evropských fondů a mohou se tedy dynamičtěji rozvíjet.mostar, bosna.jpg
V otázce, jaké z jejich přijetí plynou benefity pro již členské státy, hraje roli především nasycení trhu práce. Po vstupu do Unie se pro občany Západního Balkánu stane cestování mnohem dostupnější, tedy i cesty za prací. Ačkoli se to některým konzervativcům nemusí líbit, přece jenom by šlo o další vlnu migrace, zaplnily by se mnohé díry na trzích práce jednotlivých zemí, České republiky nevyjímaje. Podobně jako v případě českých občanů pracujících v Německu, či Rakousku, jednalo by se o levnou pracovní sílu.
Největším plusem pro členy Unie, je ale mít tyto státy hlavně na své straně. Geograficky má Z. Balkán blízko také k Turecku, či Rusku, nemluvě o demografii těchto zemí, žije zde i totiž i mnoho muslimů, především v Albánii. Momentálně, je na tomto regionu mnoho uprchlíků z Afriky i Asie. Dokud se nevyřeší migrantská krize, tedy vlny běženců mířící především do Německa, Francie apod. Balkánské státy pravděpodobně zadrží tyto lidi déle na svém území. Otázkou ovšem je, jak a jestli se vůbec někdy tato krize vyřeší.eu, unie.jpg
I v naší republice se jistě najdou tací, kteří přijetí těchto zemí do EU odmítají, z mnoha různých důvodů, například proč by se z peněz našich daňových poplatníků mělo rozvíjet například zemědělství v Srbsku. Je nutné, vzpomenout si na to, jaké udělaly pokroky jednotlivé části České republiky v rámci rozvoje a rovnosti, od roku 2004.

Komunističtí dinosauři

Komunističtí dinosauři

V současnosti je v souvislosti s komunismem zmiňována převážně Čína, severní Korea a Kuba. Zatímco severní Korea (Korejská lidově demokratická republika) a Kuba se navenek jeví jako neměnný autoritářský totalitarismus, pomineme-li kubánské „kosmetické změny“, v případě severní Korey doplněný až pitoreskními a groteskními motivy (ideologie „čučche“ sestavená zbožštělým vůdcem Kim-Ir-Senem), komunismus v Číně prošel a prochází zajímavým vývojem.
Čínská zeď
Označení Číny jako komunistického státu je v dnešní době vzhledem k dění v jejím ekonomickém systému minimálně sporné. Z tohoto hlediska se pro označení stavu čínské společnosti hodí spíše výraz „konzumní“. V politických otázkách však zůstávají čínští komunisté věrni dogmatům, což demonstrovali brutálním potlačením studentských nepokojů v roce 1989, přetrvávajícím nekompromisním odmítáním dialogu s disentem a jeho kriminalizací a také odmítáním požadavků směřujících k národní tibetské samostatnosti. Zdá se, že čínskému lidu je komunistickou vládou nabídnut obchod: my vám Coca-Colu a hamburger, vy nám poslušnost nebo alespoň nezájem a nevšímavost. V Číně možná ještě žije dost těch, na které naštěstí nedosáhla genocida nazvaná „kulturní revoluce“, aby se jim takový obchod jevil jako dobré řešení otázky setrvání komunistů u moci.
Hong Kong
Komunismus však doposud není mrtvý ani v Evropě. Politické strany, které vyznávají a řídí se (alespoň rétorikou) jeho idejemi, přetrvalyjeho pád jako politického uspořádání a staly se součástí nově utvořených parlamentních demokracií. Některé na základě vnitřních reforem, např. v Maďarsku, Polsku a také na Slovensku, některé prakticky bez viditelných změn ideologických postojů, např. v Rusku a Česku. V případě České republiky bylo možné navázat na parlamentní demokracii tzv. první republiky v letech 1918 – 1938.
Tento fakt neoslabí ani snahy, více či méně úspěšné, o zakotvení hrozby komunismu v právním řádu, diskuse o zákazu komunistických stran, proklamativní odmítání možnosti spolupráce s komunisty nekomunistickými stranami. Volební zisky komunistických stran v této atmosféře jsou jasným důkazem přitažlivosti společenského uspořádání, kde “vlastnictví výrobních prostředků bude celospolečenské (ale nikoli státní) a každému člověku bude umožněno, aby se realizoval a pracoval podle svých schopností, nikoliv podle diktátu trhu.

Peníze nebudou potřeba a každý bude čerpat společenské bohatství podle svých potřeb. Nastane poslední stadium ve vývoji člověka – komunismus.“ S mírnou nadsázkou lze přirovnat komunismus ke státem tolerované droze – alkoholu. O jeho škodlivosti víme, řada z nás se o tom přesvědčila na vlastní kůži, ale jeho konzumace v určité míře nás zbavuje starostí a odpovědnosti. Jeho úplné zavržení vyžaduje pevnou vůli.