Již od roku 1999 se státy bývalé Jugoslávie snaží plnit Kodaňská kritéria nezbytná pro vstup do Evropské Unie. Přesněji se jedná o Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Albánii, Severní Makedonii a Černou Horu. Mezi potenciální kandidáty ovšem můžeme počítat také Kosovo, jež roku 2008 vyhlásilo svou nezávislost. Každý krok má svá pro a proti a ani tento případ není výjimkou. Je samozřejmé, že pro tyto kandidáty je přijetí prioritou, jelikož budou moci čerpat z evropských fondů a mohou se tedy dynamičtěji rozvíjet.
V otázce, jaké z jejich přijetí plynou benefity pro již členské státy, hraje roli především nasycení trhu práce. Po vstupu do Unie se pro občany Západního Balkánu stane cestování mnohem dostupnější, tedy i cesty za prací. Ačkoli se to některým konzervativcům nemusí líbit, přece jenom by šlo o další vlnu migrace, zaplnily by se mnohé díry na trzích práce jednotlivých zemí, České republiky nevyjímaje. Podobně jako v případě českých občanů pracujících v Německu, či Rakousku, jednalo by se o levnou pracovní sílu.
Největším plusem pro členy Unie, je ale mít tyto státy hlavně na své straně. Geograficky má Z. Balkán blízko také k Turecku, či Rusku, nemluvě o demografii těchto zemí, žije zde i totiž i mnoho muslimů, především v Albánii. Momentálně, je na tomto regionu mnoho uprchlíků z Afriky i Asie. Dokud se nevyřeší migrantská krize, tedy vlny běženců mířící především do Německa, Francie apod. Balkánské státy pravděpodobně zadrží tyto lidi déle na svém území. Otázkou ovšem je, jak a jestli se vůbec někdy tato krize vyřeší.
I v naší republice se jistě najdou tací, kteří přijetí těchto zemí do EU odmítají, z mnoha různých důvodů, například proč by se z peněz našich daňových poplatníků mělo rozvíjet například zemědělství v Srbsku. Je nutné, vzpomenout si na to, jaké udělaly pokroky jednotlivé části České republiky v rámci rozvoje a rovnosti, od roku 2004.
Balkánci se ženou do Unie
