V současnosti je v souvislosti s komunismem zmiňována převážně Čína, severní Korea a Kuba. Zatímco severní Korea (Korejská lidově demokratická republika) a Kuba se navenek jeví jako neměnný autoritářský totalitarismus, pomineme-li kubánské „kosmetické změny“, v případě severní Korey doplněný až pitoreskními a groteskními motivy (ideologie „čučche“ sestavená zbožštělým vůdcem Kim-Ir-Senem), komunismus v Číně prošel a prochází zajímavým vývojem.
Čínská zeď
Označení Číny jako komunistického státu je v dnešní době vzhledem k dění v jejím ekonomickém systému minimálně sporné. Z tohoto hlediska se pro označení stavu čínské společnosti hodí spíše výraz „konzumní“. V politických otázkách však zůstávají čínští komunisté věrni dogmatům, což demonstrovali brutálním potlačením studentských nepokojů v roce 1989, přetrvávajícím nekompromisním odmítáním dialogu s disentem a jeho kriminalizací a také odmítáním požadavků směřujících k národní tibetské samostatnosti. Zdá se, že čínskému lidu je komunistickou vládou nabídnut obchod: my vám Coca-Colu a hamburger, vy nám poslušnost nebo alespoň nezájem a nevšímavost. V Číně možná ještě žije dost těch, na které naštěstí nedosáhla genocida nazvaná „kulturní revoluce“, aby se jim takový obchod jevil jako dobré řešení otázky setrvání komunistů u moci.
Hong Kong
Komunismus však doposud není mrtvý ani v Evropě. Politické strany, které vyznávají a řídí se (alespoň rétorikou) jeho idejemi, přetrvalyjeho pád jako politického uspořádání a staly se součástí nově utvořených parlamentních demokracií. Některé na základě vnitřních reforem, např. v Maďarsku, Polsku a také na Slovensku, některé prakticky bez viditelných změn ideologických postojů, např. v Rusku a Česku.  V případě České republiky bylo možné navázat na parlamentní demokracii tzv. první republiky v letech 1918 – 1938.
Tento fakt neoslabí ani snahy, více či méně úspěšné, o zakotvení hrozby komunismu v právním řádu, diskuse o zákazu komunistických stran, proklamativní odmítání možnosti spolupráce s komunisty nekomunistickými stranami. Volební zisky komunistických stran v této atmosféře jsou jasným důkazem přitažlivosti společenského uspořádání, kde “vlastnictví výrobních prostředků bude celospolečenské (ale nikoli státní) a každému člověku bude umožněno, aby se realizoval a pracoval podle svých schopností, nikoliv podle diktátu trhu.

Peníze nebudou potřeba a každý bude čerpat společenské bohatství podle svých potřeb. Nastane poslední stadium ve vývoji člověka – komunismus.“  S mírnou nadsázkou lze přirovnat komunismus ke státem tolerované droze – alkoholu. O jeho škodlivosti víme, řada z nás se o tom přesvědčila na vlastní kůži, ale jeho konzumace v určité míře nás zbavuje starostí a odpovědnosti. Jeho úplné zavržení vyžaduje pevnou vůli.